Tolik tedy na úvod a nyní už k samotnému jádru pudla. Na letišti v Heathrow jsem přistála v sobotu, 25.9 v 16.00 zdejšího času a jelikož je všeobecně známo, že historie se opakuje v cyklech (sice většinou v několikasetletých), tak i mně se opět přihodilo, že na letišti mě nikdo nečekal, přestože jsem byla předem domluvená se zástupci studentů, tzv. vítacím týmem… No co už, nyní jsem v rozvinuté zemi, za denního světla a ovládám jazyk… Naštěstí jsem objevila jinou skupinku „vítačů“, kteří mě ochotně vybavili informacemi, letáčky a dokonce mě i jeden dobrovolník doprovodil k metru. Nejspíš jsem byla dnes jejich jediným klientem…;)
Cesta londýnským metrem, nejvytíženější linkou v nejvytíženějším čase byla zážitkem sama o sobě. Naštěstí byli opět všichni kolem nesmírně vstřícní a milí. Západní část podzemky je de facto nadzemka, takže jsem se velkou část cesty mohla kochat zdejší architekturou a krásným slunečným počasím. K účelu vyhlídkové jízdy výborně sloužily i časté výpadky na trase, díky kterým jsme museli často stát. Všechny tyto nepříjemnosti navíc komentoval i řidič soupravy, takže jsem si poslechla sdělení jako: „souprava stojí z důvodu výměny žárovky na signalizaci, v jízdě budeme pokračovat asi za pět minut“… No aspoň jsem věděla proč stojíme, ale jen ve mně sílil pocit, že jsem na vyhlídkové jízdě v historickém vláčku. Londýnské metro doplácí na to, že je jedním z nejstarších hlavně nedostatkem prostoru… Mezi dvěma sedačkami není prostor ani na vlastní nohy, natož pro jiné, takže se všichni stojící tlačí v malém prostoru mezi dveřmi.
Do cílové stanice v centru města jsem dorazila asi po hodině. Jednoho z všudypřítomných strážníků jsem se zeptala na cestu a s kufrem v závěsu jsem vyrazila vstříc novému ubytování… no a pak ještě třikrát… Přesně tolikrát jsem totiž musela projít celou ulici Pentonville Road, kde mě všichni posílali od čerta k ďáblu, než se mi konečně podařilo dorazit na místo určení. Naštěstí mám ještě jakous takous časovou rezervu a stihám se ubytovat. Na vrátnici mě vítá robustní vrátný afrického původu a je velice vstřícný. Jelikož jsem dorazila po zavíračce zdejší pokladny, vydává mi celý komplet peřin a povlečení, za který bych normálně zaplatila 35 liber, zcela zdarma… To je aspoň Horst Fuchs, jak má být, a to ani nemusím nikam volat..:-D
Pokoj je zařízen velice střídmě. Široký asi 2,5 metru, dlouhý 4 m. Mám tu postel, stůl, nástěnku, židli, poličku a skříň. Každý pokoj tu má samostatnou koupelničku. Kuchyň sdílím s dalšími pěti spolubydlícími. V každém křídle je totiž samostatný vchod pro 6-7 pokojů, které mají společnou kuchyň. K mé smůle ovšem v mém pokoji nesvítí žárovka… No jo, co nadělám, stejně jsem tak unavená, že vybalím jen základní věci a jdu spát.
V neděli se budím příjemně odpočatá a vybaluji další věci, konečně taky potkávám některé další spolubydlící. Shaolie a Aasima z Indie, Tceng Chuej, Li Teng a další dva kluky, jejichž jména si ještě nepamatuju, protože jsem je od neděle neviděla, původem z Číny. Nemilým překvapením jsou zdejší zásuvky, do kterých naše koncovky nepasují. Naštěstí mám na netbooku nabitou baterku, daří se mi připojit k internetu a můžu si konečně udělat harmonogram na následující dny. Krátce po poledni mě přepadne slečna ze studentského spolku s nabídkou pařby na dnešní večer. To je teda rychlost… Jdu si nakoupit něco k jídlu a na recepci k mému naprostému zděšení, úžasu a šoku potkávám Dikshu (pro ty z vás, kteří jste nečetli můj indický blog, nebo se vám to prostě vykouřilo z hlavy – je to ta indická slečna z Aiesecu, která pro mě vyhledala stáž u CSR a pak mi připravila několik nemilých chvilek, když mi neustále nebyla schopná doručit dokumenty potřebné k registraci). Tak to je vážně neuvěřitelný, chvíli na sebe jen tak zíráme, než jsme schopný slova… No svět je vážně malej…
Klub ve kterým se má konat dnešní večerní pařba je odlehlý a nevíc nechvalně proslulý, nevím o nikom, kdo by se tam chystal. Naštěstí náhradní program na sebe nedá dlouho čekat. Diksha mi volá, že se chystá se spolubydlícími někam jen tak posedět. Tato lákavá nabídka se nedá odmítnout, přestože počasí venku už není tak přívětivé jako včera a mě není na dvakrát. Přece nebudu sedět sama ve svém temném pokoji s počítačem… Z malé akce se nakonec vyklube velká plánovaná akce. V nedalekém klubu Lexington se sejdou snad všichni obyvatelé mojí koleje (Dinwiddy house). Hospoda je narvaná k prasknutí, už ani stát se pořádně nedá. Opakuje se chronicky známý kolotoč otázek – Ahoj, jak se jmenuješ, co studuješ, odkud jsi..? A tak pořád dokola až do zblbnutí. K baru se neproderu a popravdě, když vidím, čemu tady říkají pivo, tak o to ani nestojím. Bezpěnité cosi, co zdejší obyvatelé s klidným svědomím popíjejí brčkem… Brrrr…. No ovšem jak se znám, se svojí kulturní přizpůsobivostí budu do měsíce dělat to samé a ještě se budu tvářit, jak je to děsně cool… No pro dnešek si to ještě odpustím. Taky už chápu, proč se tolik mladých Britů jezdí nalévat do Prahy… Půllitr (zde pintu) toho bezpěnitého odpudivého čehosi seženete v průměru tak za 4 libry – současná minimální mzda je 5,92 liber na hodinu…
Jinak co jsem si tak zběžně všimla, poměr národností je zhruba stejný jako u mě na bytě, 60 % Číňanů, Japonců, Korejců a Indů, 10 % lidí co vypadají jako Číňané, Indové, Arabové nebo Korejci, ale pochází z jů es ej, 10 % Britů a zbytek ostatní národnosti. Je tu opravdu pestrá směsice. Nejroztomilejší mi asi přijdou Japonci, kteří v lepším případě vypadají mnohdy jakoby vypadli ze seriálu o Pokémonech, v horším jako prapředci Tamagoči… Přes svojí počáteční zmatenost si najdu skupinku, se kterou vydržím až do pozdních nočních hodin. Zítra ale máme zápis a první oficiality, takže žádné velké přetahování…
V pondělí ráno se scházím se skupinkou z předešlého večera a jdeme na místo setkání. Jelikož ráno vítají všechny postgraduální studenty, vejdeme se maximálně do prostoru nedaleké křesťanské společnosti. Následují úvodní proslovy všech představených na škole. Nikdo neopomene zmínit, jak strašně výjimeční jsme, když jsme se dostali zrovna sem… No to se teprve uvidí… Po oficialitách jdu na univerzitu, následuje zápis a podobné úředničiny. Po cestě ze školy si konečně pořizuji zdejší simku a taky objevím adaptéry, hurá konečně budu moct připojit všechny přístroje! Taky se stavím na recepci, nahlásit nefunkční žárovku. To jsem zvědavá, kdy se dočkám náhrady. Pak jdu ještě na další nákupy a jen tak bloumám po okolí, co je kde zajímavého. No je docela těžké se tu zorientovat. Obchody nejsou zdaleka tak dostupné, jak bych čekala. Ceny některých potravin jsou srovnatelné s našimi, jiné jsou vyšší.
Nejvíc mě tu zaráží, že není možné sehnat dostatečně podrobnou mapu Londýna. Už mám asi tři a každá zobrazuje jiné ulice. Zapeklité… Dalším problémem je, že co na mapě vypadá za rohem, je ve skutečnosti minimálně 15 minut svižné chůze. Tak je to i v případě cesty z kolejí na školu. Je to sice jedna zastávka metra či autobusu, ale já chodím pěšky a trvá mi to nejméně 20 minut… Taky mě hodně překvapilo, jak tu nikdo neřeší přechody pro chodce. Červená, zelená – proste se rozhlédneš a jdeš a řidiči jsou tu taky vstřícní, klidně mi na přechodu zastaví, i když mají zelenou (hmmm, že bych vypadala tak zmateně?! :))
Koukám, že se mi článek nějak natahuje, tak abych to shrnula. Celý týden chodím na různé uvítací přednášky, kde se dozvídáme co a jak funguje, respektive nefunguje. Odpoledne chodím po nákupech a seznamuji se s okolím a lidmi – ne že bych musela, žárovka svítí už od úterý!..;) Taky se snažím zorientovat ve spoustě nabídek, které postupně zahlcují můj zdejší mejl. Naprostou povinností tu je členství v nějakém spolku, a že jich je tu na výběr! Zrovna v sobotu jsem byla na jarmarku studentských spolků a nestačila jsem se divit. Vzpomínám si jen na několik z nich, tak například – Marxisti, Strana práce, Strana spravedlivých právníků, Spolek pro rovný plat uklízeček, dramatický kroužek, tanečníci, zpěváci, korejský klub, japonský klub, klub za práva gayů a lesbiček, pro osvobození Palestiny, přátel Iráku, indického tance, Amnesty International, modelové Spojené Národy, křesťané, jogíni, výtvarníci, latinsko-americké tance, samba, capoiera, boje za uprchlíky, zahradníci, vegetariáni, filmaři, rádio, nordický spolek, spolek dobrého piva (to si snad dělají srandu…), spolek pro legalizaci drog, desítky sportovních klubů atd. atp. apod… Akorát spolek střední Evropy tu nějak chybí… Mimochodem už mám přibližný přehled o rozložení sil, na jedné přednášce o pracovních příležitostech pro postgraduální studenty (rozuměj na magisterském a doktorském programu) jsme se hlásili do různých skupin, do zemí, přistoupivších v roce 2004 se zvedlo pět rukou, tak možná tu vážně nejsem sama… Ale už jsem tu potkala jednu Polku, takže zas o jednu míň..;). Zpět ke spolkům, každý má nějakou kampaň, za kterou bojuje… Například zahradníci bojují za zdravější jídlo v obchodech atp… Je skoro povinností být někde členem, pro začátek jsem se zapsala do Amnesty international… Uvidíme jak to půjde, byly tu i spolky pro uprchlíky a disidenty z Kuby a další a další… Je evidentní, že nastavení celé školy je spíše levicové, i podle slov vedoucího katedry budeme během přednášek především bourat zaběhnuté neoliberální teze… No na to se vážně těším, asi tady budu muset držet svou velmi neoliberální pusu na uzdě…
Nakonec bych asi měla říct to, co se patřilo zmínit už na začátku. Studuju tady obor Migration, Mobility and Development. Evidentně (podle setkání katedry) je to nejméně početný obor, opět dle rukou zdvižených na tento obor, odhaduji tak 15 lidí… Nejpočetnější obor na naší katedře jsou obecně rozvojová studia. No a pokud mi budete chtít někdo napsat tak moje zdejší číslo je +4407518662432. V pondělí začínám zostra, tak mi držte pěsti..;). Jen tak pro představu, ke stěžejnímu předmětu Politická ekonomie rozvoje, máme seznam autorů povinné četby, který pokrývá drobným písmem asi 36 stran A4. V dalším předmětu Migrace a rozvoj, 20 stran a v posledním – Migrace a politika – perspektiva z globálního jihu, 12 stran. Poslední zmiňovaný kurz je volitelný, u nás by to bylo asi Béčko…;)